Stáří (pro ty, co jim je „náct“)

Chci se s vámi podělit o včerejší prožitek, který se mnou velmi pohnul. Jedná se mi o to, jak my se chováme ke stáří. Jakou úctu k němu máme, máme k němu vůbec nějakou? Nedá mi to. Napsat to prostě musím, i když vím, že to možná nebudou vůbec číst ti, kterých se to týká.

Včera jsme jeli s manželem a dětmi nakoupit do Varnsdorfu nějaké potřebné věci. To samo o sobě vůbec nebylo důležité, vlastně jsem si kladla otázku, proč tam vůbec musíme jezdit, když se dá šampón i mýdlo koupit u nás, ale protože mě manžel přesvědčil, že je potřeba nabít baterku v autě, aby nás další den ráno opět nevypekla, tak jo, souhlasím. Za chvilku jsme tedy ve Varnsdorfu a míjíme energo učiliště. Znáte ten pocit, že něco trvá velmi krátkou dobu, třeba jednu dvě vteřiny a vám přijde, že to vlastně je velmi dlouhá doba, proběhne vám hlavou mnoho myšlenek a informací? Tak tady to je právě tento okamžik. Vidím starou babičku s holí opírající se o kovový plot. Říkám si, ona asi potřebuje pomoct. Bojí se na tom náledí jít dál. Je to v tak nešikovném místě, za zlomek vteřiny za ní vidím hlouček náctiletých, nejspíš studentů, kteří na učiliště chodí a tak se uklidním. Oni ji vidí, z jejich obličejů chápu, že o ní mluví. Určitě ji pomohou, myslím si, nebo spíš chci si to myslet, přála bych si to! Ne, určitě jí někdo pomůže, přesvědčuji sama sebe a s tím to pouštím z hlavy. Stejně už se během chvilky ocitám před obchodem, kam potřebujeme, už směřují mé myšlenky jen k tomu, co chci koupit a abych na nic nezapomněla.

Asi za půl hodiny jedeme zpět, domů. Na babičku s holí jsem úplně zapomněla. Jedeme zase kolem učiliště. A můj pohled skončí opět na ní. To není možný, ona tam pořád je, na stejném místě, nikdo ji nepomohl. Během vteřiny říkám: Martine, zastav. Ta paní potřebuje pomoc. Vyskakuju z auta, běžím tam, chvíli mě napadají myšlenky, třeba je ta paní blázen, opilá nebo cokoliv jiného, ne prostě potřebuje pomoc, takže jdu. Špatně se jí mluví, ale z jejího výrazu vidím malinkou úlevu, že ji někdo přišel na pomoc. Klepe se a chviličku trvá, než se domluvíme a než pochopí, že ji pomohu. Manželovi je jasné, co má udělat, otočí se na křižovatce a vrací se pro nás. Paní souhlasí, že jí odvezeme domů, pěšky by to prostě nezvládla. Vůbec si kladu otázku, kde v těch místech vlastně chtěla přejít silnici, nemožné… . Naštěstí paní nebydlí daleko, asi 10 minut chůze od místa, kde jsme ji našli. I když nevím, jakou dobu by tuto vzdálenost šla ona. Nechce se mi vlastně rozepisovat moc o průběhu toho, nechci psát ani o této staré paní. Ale o tom, jak moc mě tato celá situace dojala. Když už jsme byli před jejím domem, už jsem v sobě nemohla zadržet pláč. Bylo mi jí tak moc líto a zároveň jsem měla tak moc velkou radost, že je doma, že už tam nemusí minuty, hodiny stát opřená, ustrašená, sama. Vzpomněla jsem si na obě mé babičky, které už tu nejsou, jak moc mi chybí. Dokonce jedna z nich měla také hůl, velmi špatně chodila, jako paní z tohoto včerejšího příběhu. Ještě nějakou dobu jsem pak v autě brečela. Ze slov této staré paní jsem pochopila, že nikoho nemá. Žádné děti, přátele, které by ji občas pomohli. Zastavuji se v mysli u těch mladých lidí, kteří stáli v hloučku u učiliště a nemohoucí babičku pozorovali. Cítil někdo z nich to, že by jí chtěl pomoci? Přijde mi, že to přeci někdo z nich cítit musel. Je možné, že se to před těmi dalšími bál projevit? Pamatuji se, že v této době, když vám je „náct“, se vám zdá snad všechno trapné. Co by tomu asi všichni řekli? A tak radši neudělám NIC. A tak chci zakončit to mé vyprávění s prosbou na všechny mladé lidi: Nebojte se, že se ztrapníte. Protože tyhle pocity nejsou vůbec na místě. Je tu někdo, kdo vás v tu chvíli potřebuje a vy v tu chvíli přeci nemůžete být lhostejní. … nebo můžete, ta volba je na každém z vás.

PS: Chci ještě vyjádřit velký dík mému muži. Martine, děkuju Ti za to, že máš v takových a podobných situacích srdce na pravém místě. Moc to pro mě znamená.

Zdroj fotografie: Pixabay

2017-02-11T16:56:30+00:00